Sedím u pracovního
stolu a šprtám jako divá. Vůbec mi to neleze do hlavy.
Připadám si tupá
jako poleno a učitelka nás vůbec nešetří. Mám domácích úkolů, že bych se mohla
naklonovat. Moje první prezentace byla o letišti a bezpečnosti. Celkem zajímavé
téma, zvláště když jsem byla přijata na literaturu a jazyk.
„No, báječný“, jsem si řekla, tak to je teda výzva. „Co teď? Však to dám, ne?“ Řekla jsem si
a pokoušela jsem se namotivovat. Jenže můj vnitřní kritik se ozval: „To ne, to nedáš, bude to velká katastrofa,
to se ti nepovede, však nevíš jak na to!“ Dneska to byl opravdu boj se namotivovat
a překonat kritika, který velmi zřetelně se mě snažil přesvědčit, že jakákoliv
snaha je zbytečná.
Nechtěla jsem se poddat nepříjemným kritickým hlasům a
tak jsem si prostě dala malou pauzu.
Vytvořila jsem si malý
akční plán. V první řadě, vycházím z bytu, musím na vzduch. Sedím na lavičce
a cítím slunko, jak hřeje mou tvář a pod mikinou se začínám potit. Je ticho a
jen ptáčkové začínají zpívat. Pozoruju svoje myšlenky. Je těžké se takto blízko
k sobě samé přiblížit, ale jde to. Je potřeba soustředit se a uvědomovat si myšlenky
a vnímat našeho negativního kritika, který Vám stále hučí v hlavě. Jak jste unavení z
toho učení, a že ztratíte hromadu peněz, že se stejně tak dobře nenaučíte švédsky
či nějakou aktivitu, že se budete stále ztrapňovat, atd.
Po chvilce pozorovaní
a zapsání mých negativních myšlenek vznikla nerealistická představa. Vše jsem
si zanalyzovala a dodala potřebné důvody pro a proti. Potřebovala jsem si
udělat strategii a nepouštět se do nějakých dalších věcí nebo akcí, které by mě
rozptylovaly od mého cíle. Byla potřeba si uvědomit, že holt i tyto myšlenky
prostě přijdou a budou Vás tahat dolu k peklu, ale ono je to v podstatě v pořádku.
Pokud jste uvědomění, tak si sami vybíráte, jaké myšlenky budou obklopovat Vás.
Fakt je to náročné!
Přišla jsem odpočatá
na byt a vrhla jsem se na prezentaci, ale zjištění, že počítač a potřebné
programy jsou ve švédském jazyce, mě uzemnila. Mohla jsem si hodit mašli. Jak
tohle zvládnu...? „No, budu zkoušet.“
Nic lepšího mě nenapadlo.
Tohle školní období
bylo pro mě jedno z nejhorších, protože jsem anti-počítačový člověk a ve škole
zatím dva měsíce. „Učitelé chtějí po mě
napsat asi bakalářku.“ To si říkám. Tak jo, mám ráda výzvy. Pustím se do psaní
a do tvorby prezentace.
Panečku, pokus omyl
co ty slova v PowerPointu znamenají? Testuji a dávám si opravdu záležet. Jsem z
Evropy a chci to mít jako vždy dokonalé. Moje hrdost a perfekcionismus se nezakryje.
Sedím, testuji a zapomínám jíst, nevnímám čas, jedu si to svoje, až se sama
divím, jak to zvládám. Chodím spát okolo půlnoci večer a ráno v 6:00 vstávám. Bože,
mně praskne hlava. Opravdu mám dost a únava je znát.
Ráno se probouzím.
Nechce se mi do školy. „Hodím se marod,“
říkám si ještě v posteli. Ležím chvíli v posteli a stále přemyslím. „Mám či nemám?“ Toť moje otázky. Přemohla
jsem se. Vstala a v pyžamu jsem si čistila zuby. Zase mi v hlavě běžely myšlenky:
„Jo – ne.“ Stále nic. Čistím si zuby
a vyplachuju. Potřebuju se obléknout… Ježíš, jak se mi nechce. „Já jsem tak líná a pobožná,“ říkám si.
Nezbývalo mi nic jiného než se překonat a vyrazit do školy,
přeci mě nemůže rozhodit prezentace ve švédštině. Uklidňovala jsem se.
Mám strach, že to nedám. Zbytečně jsem se vystresovala,
než na mě přišla řada. Moje neverbální komunikace byla více než jasná. Koktala
jsem, ze začátku jsem nevěděla, jak to mám uchopit. Jak začít. Hlavou mi běžely
myšlenky typu: „Bože, to nedám. To bude
trapas, achjo.“ Tohle byl můj scénář asi 10 min, než na mě došla řada. Flešku
jsem dala do počítače a během kopírování na plochu jsem získala několik minut
čas. Tento čas jsem využila pro sebe tak, že jsem se hluboce nadechla a řekla
jsem si, co horšího se mi může stát? NIC, LEDAŽE ZAPOMENU TEXT, a rozjela jsem
to. Snaha byla být v přítomném okamžiku. Bylo poprvé, kdy jsem se nesoustředila
na výsledek. Dělala jsem to nejlepší, co jsem uměla. Dokázala jsem to! Mam to úspěšně
za sebou! Jupí!
Opět se mi podařilo moje kostlivce porazit: ovšem vycházení
z komfortní zóny vyžaduje odvahu a motivaci. Jsi to ty, kdo bude na sebe pyšný
a mít se více rád. Ne za to, že sis ráno vyčistil zuby či se dobře nasnídal,
ale za to že jsi "porazil" svoje flegmatické a kritické já. Za to, že
jsi sel/šla do školy a stojíš před lidmi, které skoro neznáš a prezentuješ něco
v cizím jazyku.
Byl to pro mě
týdenní horror. Psaní článků, získávaní faktů, tvorba prezentace, trénovaní
prezentace, ale hlavně jsem byla jako blázen, když jsem hovořila sama se sebou
a snažila se nacvičit prezentaci. Bylo to opravdu k zbláznění. Faktem je, že
hodně mě tato školní situace naučila a velmi se mi to hodilo i v dalším
semestru.
A moje ponaučení ze
situace? Buď sám sebou a buď pokorný v příležitostech, které máš. Využij
to naplno a neboj se!
Žádné komentáře:
Okomentovat