Jak se citit trapne a neb nejsi sam

Příběh ze života – Příběh s Nakupováním a na Benzínce

Stále jsem se vyhýbala mluvení. Přiznám se, že jsem se bála, abych se neztrapnila a nebyla za negramotnou. Byla jsem často ticho a jen jsem poslouchala, jak ostatní komunikují. Cítila jsem nejistotu, zbabělost a strach. Chvilku mně trvalo, než jsem naprogramovala mozek do pozitivní afirmace, která byla: „Tak jo, budu trapná, ovšem naučím se mluvit.“

Moje komunikativní začátky byly docela úsměvné J. Například ve škole byla dobrá skupina a byla celkem zábava. Nebyl problém se vyjadřovat a zkoušet různé lingvistické hokusy pokusy. Ovšem jak jsem vylezla ze školy a šla nakupovat… bože… byla jsem červená jako ředkvička. Jediné moje dvě slova byly GOD DAG (dobrý den) a HEJ DÅ (nashledanou).

Jednou se mě paní prodavačka s úsměvem zeptala: „Potřebujete ještě něco?“ Nerozuměla jsem a řekla jsem jen intuitivně: „Jo.“ Myslela jsem, že se ptá na to, čím chci platit… Legrační bylo, že pak přešla do angličtiny a já byla najednou červena. Ukázala jsem platební kartu a udělala takový ten nechápavý výraz s polovičním úsměvem. Slečna prodavačka asi pochopila, že jsem z jiné země. Takové bylo moje první nakupování v obchodě ICA.

Další příhoda byla, když mi paní prodavačku vyměnili za jinou. Při placení se mě nová prodavačka ptá: „Chcete si koupit tašku?” Já odpovídám: „Ano!“ Samozřejmě nastává trapné ticho… Nechápu, na co jsem odpověděla… Tašku mi pak podal člověk, co stál za mnou ve frontě.

Bože, jak trapně jsem se cítila. Cítila jsem se jako z jiné planety. Že do Skandinávie nepatřím a musím prostě zamakat na komunikaci. Že je jedno zda spisovně nebo nespisovně, ale je potřeba někde začít. Konečně se přestat strachovat, co si budou myslet ostatní.

Nebo když jsem chtěla poprvé zaplatit kartou na benzínové pumpě. Bezvadná historka J. Jedu autem a zaparkuju u stojanu. Nenápadně se dívám, jak ostatní tankují. Sedím v autě a pozoruju. Po chvilce se konečně rozhoupu, že to zkusím taky. No, to ale Hanka nevěděla, že zmáčkla spatný číslo na stojanu… Měla jsem zmáčknout číslo 6 a mohla bych tankovat na šestce bez problémů. Až po chvilce jsem si všimla, že jsem stiskla číslo 5 a vtom naběhla panika… Platební karta v benzínovem terminálu (platí se kartou přímo u stojanu), která nešla vysunout… Všechny moje techniky na vysunutí byly nepoužitelné.

Naskakuju splašeně do auta a snažím se přeparkovat na stojan 5, abych mohla konečně natankovat… Uppps, ale když jsem seděla v autě a měla už nastartováno, náhle přijel velký bavorák ke stojanu 5 a vylezla z něho velmi přitažlivá žena. No, odpadla jsem. Raději nebudu ani popisovat, jak vypadala. Vypla jsem motor a vylezla jsem z auta. Úplně jsem zapomněla, že mám v terminálu svou kartu. Setkaly jsme se u stojanu 5 a ona na mě promluvila švédsky. Já zase jen koukám a koukám, a vůbec nechápu, co po mně chce. Jen jsem zakroutila hlavou a řekla: „No good Swedish.” A říkám si: „No dobrý.“  Jenže ona spustila anglicky. Cítila jsem se neuvěřitelně nepříjemně. Zpocená jsem byla až na kolenou a měla jsem sucho v krku. Moje odpověď znovu zněla: „English no good.“ A ona se mě zeptala anglicky: „Z jaké země jsi?“ Na to jsem dokázala odpovědět: „I am from Czech Republic.“ Ona se krásně pousmála a odpověděla špatnou češtinou: „Ahoj, já mám předky v Čechách.“ Odpadla jsem podruhé. Pomohla mi poprvé natankovat auto. Potom jsme zaparkovaly naše auta a zašly spolu na kafe.

Jaké ponaučení jsem si měla tedy z tohoto vzít? Troufám si říci, že: „Nejsi dokonalá, ovšem ty víš, že to dokážeš! Nikdy nejsi sama!“